Článok o Beňovskom v časopise REPORTÉR CZ
V spolupráci s českým reportérom Tomášom Nídrom, pôsobiacim v Peru, sme pripravili článok o Móricovi Beňovskom pre český magazín Reportér, ktorý sa venuje investigatívnej žurnalistike.
Článok vyšiel 20. januára v januárovom vydaní magazínu REPORTÉR. Nižšie pripájam vo worde celé jeho znenie.
https://reportermagazin.cz/101671/slovensky-baron-prasil-ktery-opravdu-zil-a-skoro-si-nevymyslel/
Móric Beňovský: Slovenský baron Prášil, který si skoro nevymýšlel
Slovenský dobrodruh, uherský gróf, polský voják, ruský zajatec, rakouský plukovník, francouzský generál, empatický kolonialista, madagaskarský král, americký revolucionář, kosmopolitní spisovatel – tím vším a mnohým dalším byl Móric Beňovský, který toho v 18. století během pouhých 40 let prožil za tucet lidí.
„Zatímco Češi si Járu Cimrmana vymysleli, my Slováci jsme Mórice Beňovského zapomněli,“ glosuje Vladimír Dudlák to, jak se blízké středoevropské národy staví ke svým velikánům. Dudlák je na něj expert – působí totiž jako předseda Sdružení Mórice Beňovského. Zasloužil se také o vznik čtrnáctidílného komiksu, který ukazuje životní dobrodružství tohoto neobyčejného šlechtice, narozeného před 280 lety. Poslední dva díly vyšly přednedávnem, ve druhé půlce roku 2025.
„Beňovský se setkal s mnoha významnými osobnostmi, které nechybí v žádné encyklopedii o 18. století. Jen namátkou ruská carevna Kateřina II. ho poslala k vyhnanství na Kamčatce, francouzským králům Ludvíkům XV. a XVI. sloužil při kolonizaci Madagaskaru, rakouská císařovna Marie Terezie mu udělila titul grófa, jejímu synovi Josefu II. předkládal plány na kolonizaci území v Africe, byl osobním přítelem zakladatele USA Benjamina Franklina, dopisoval si s prvním americkým prezidentem Georgem Washingtonem, italského svůdníka Casanovu lákal k návštěvě Madagaskaru, aby poznal půvab tamních žen,“ se zaujetím ze sebe chrlí Dudlák.
„Je to neuvěřitelný osud osobnosti, kterou Slováci sotva znají a to jen díky na svou dobu výpravnému seriálu ze 70. let Vivat Beňovský založenému na knize Joža Nižnánského. Naše televize tento zromantizovaný příběh s Jozefem Adamovičem v hlavní roli dosud reprízují,“ říká Dudlák s tím, že Slováci o Beňovském mají povrchní povědomí. Například si podle něj neuvědomují, jakou byl ve své době celebritou. Jeho ve francouzštině sepsaná autobiografie „Paměti a cesty“, v níž se soustřědil na vylíčení svých cest, byla už v 18. století hojně vydávána v různých jazykových verzích.
„Nemáme uspěšnějšího a ve světě čtenějšího slovenského autora,“ vyzdvihuje. Po natočení řady televizních dokumentů a uskutečnění množství přednášek popularizuje se svým sdružením mezi Slováky pozapomenutého muže pomocí média vhodného pro tuto dobu. „Vydali jsme komiksovou ságu o čtrnácti dílech, v níž jeho život představujeme podle historických faktů. Rádi bychom ji postupně vydali i ve francouzském, anglickém, polském a maďarském překladu. Snad ho díky tomu Slováci, kteří tak přehlížejí vlastní dějiny, více ocení,“ doufá Dudlák.
Světoběžník zamilovaný do Madagaskaru
Matúš Móric Michal František Serafin August Beňovský se narodil v září 1746 do rodiny nižší uherské šlechty ve Vrbovém v dnešním Trnavském kraji. Písemné prameny dokazují, že se v domácnosti mluvilo tehdy ještě nekodifikovanou slovenštinou. Jako slovenský šlechtic byl zapsán i na gymnáziu v Svätém Juru.
Z domovského sídla kvůli sporu o majetek se svými nevlastními sestrami utekl na Spiš, který tehdy přináležel k Polsku. To v oné době bylo pod silným tlakem carevny Kateřiny II. Přidal se ke šlechtické Barské konfederaci, aby rozpínavému Rusku vzdoroval. Nezadařilo se, Polsko čekalo první dělení a Beňovský skončil mezi válečnými zajatci dopravenými až do povolžské Kazaně. Odtud se mu podařilo utéct daleko na západ, ale v Petrohradu byl polapen a Kateřina II. ho poslala ještě dále na samý konec světa. Na Kamčatku.
Ani tady se akční mladík nevzdal. Ač mu bylo teprve lehce nad dvacet, stal se vůdcem vzbouřenců, kterým se podařilo ukrást loď Svatý Petr a Pavel. Na této bárce, která nebyla stavěna na plavbu po širém oceánu, nezkušené lodivody čekalo potácení za svobodou. Nejdříve se dostali zřejmě jako první Evropané do severního Pacifiku k Aleutským ostrovům, které překlenují Beringovu úžinu až k Aljašce.
Z nehostinné oblasti se vydali více na jih, kde se třikrát pokusili zastavit v Japonsku, které tehdy odmítalo cizince na své území vpouštět. Zastávku udělali i na Tchajwanu, než se po strastiplné čtyřměsíčním putování na palubě kocábky dostali až do čínského Macaa, které bylo tehdy pod evropskou zprávou. Prodali tam kožešiny ze zvířat, která při mezipřistáních nalovili. Za utrženém peníze se vydali už jako pasažéři na dlouhu cestu západním směrem do Evropy. Při cestě se krátce zastavili pro doplnění zásob i na Madagaskaru. Globálně čtvrtý největší ostrov na jihovýchodě Afriky se stal Beňovského osudovou láskou.
Když se koncem roku 1772 dotrmácel do Paříže, dostalo se mu slyšení u francouzského krále Ludvíka XV., který byl nadšeným líčením jeho odysey. Udělil mu plukovnickou hodnost a pověřil ho, aby pro bourbonskou monarchii na Madagaskaru vybudoval stabilní základnu.
O ovládnutí alespoň části ostrova strategicky položeného na tehdejší námořní cestě z Evropy do Indie se do to té doby bez úspěchu pokoušeli Francouzi i Britové. Výrazné výsledky si v tomto ohledu během svého působení nezapsal ani Beňovský. Stěžoval si, že koloniální úřady na blízkém Mauriciu mu neposkytovaly žádanou pomoc, aby z plánovaného Louisbourgu vybudoval skutečnou bázi pro další šíření francouzského vlivu. Paříž ho nakonec zase stáhla do Evropy.
Nicméně svým osobním kouzlem zabodoval, protože podle jeho pamětí ho náčelníci etnik v severní části ostrova, vybrali za svého „krále králů“. Dudlák k tomu říká: „Nepředstavujme si ho jako mocného monarchu ve stylu tehdejšího evropského absolutismu. Spíše byl jakýmsi vnějším arbitrem sporů a díky výzbroji i ochráncem před kmeny z jiných části Madagaskaru, nebo výpravami otrokářů,“ přibližuje Beňovského pozici.
Po tomto africkém dobrodružství se na čas vrátil do domoviny, kde se mu dostalo zpět jeho titulů a Marie Terezie ho pozvedla na hraběte. Akční třicátník se tentokrát pokoušel k budování koloniálního panství přesvědčit Habsburky. Předložil na vídenském dvoru unikátní projekt na propojení Dunaje s Jadranským mořem pomocí kanálu do Rijeky. Josef II., který se soustředil na vnitřní reformy své rozlehlé říše ve střední Evropě, mu sice udělil svolení ke kolonizaci Madagaskaru, ale nedal mu k tomu žádné finance.
S novými koloniálními plány multilingvní světoběžník nepochodil ani u dvorů v Paříži a Londýně, a tak se nakonec rozhodl k soukromému podniku. Využil svých kontaktů v USA (Georgi Washingtonovi sliboval sehnat v Evropě vojsko dobrovolníků pro jeho boj za americkou nezávislost, ale poradili si tam bez něj), přeplul s manželkou a dvěma dcerami Atlantik do Baltimore. Sehnal tam peníze na vytvoření obchodní stanice na Madagaskaru, jejímž zbožím měli být i otroci pro bavlníkové plantáže v Novém světě.
Z této výpravy na svůj milovaný ostrov Madagaskar už se nevrátil. Jeho obnovená činnost se pranic nelíbila Francii, která k jeho likvidaci poslala z Mauriciu své vojáky. Při střetu s přesilou Móric Beňovský padl ve věku nedožitých 40 let na severovýchodě ostrova v místech, kde se dnes nachází odlehlá obec Ambodirafia. Kde je jeho hrob, se neví. Dudlák si dává jeho lokalizaci jako jeden z úkolů svého Sdružení při opakovaných cestách, která na Madagaskar pravidelne podniká.
Jak moc Beňovský bájil?
Hlavní oporou poutavého příběhu jsou Beňovského vlastní vzpomínky, které zaznamenal do svého memoárového bestselleru – v době kdy po šťavnatých cestopisech podobného ražení byl v Evropě hlad. Samozřejmě se nabízí otázka, jak moc autor při psaní svých pamětí prášil. Evidentní lež je hned v úvodu, kdy si posunul datum narození o pět let dřív a do „sívíčka“ si připsal i bojovou účast v sedmileté válce.
Například Táňa Dluhošová v časopise Dějiny a současnost z červnu 2022 detailně rozebírá, jak to bylo s Beňovského šestnáctidenní zastávkou na Tchaj-wanu, během níž údajně výrazně zasáhl do tamních politických záležitostí. „Svět popsaný Móricem Beňovským můžeme bez váhání nazvat fikčním,“ píše sinoložka. Při popisu Tchaj-wanu podle ní mohl převyprávět dříve publikované skazky jiných námořníků, které (ač z tohoto ostrova) vůbec nesedí ke konkrétnímu místu, kde se sám dle svého popisu vylodil.
Dudlák je ke kreativnímu přístupu Beňovkého k vlastnímu životopisu shovívajší: „Paměti byly jeho marketingovým nástrojem, kterým se snažil získat podporu pro své další projekty. Těžko dnes ověříme, které ze vzpomínek si přibarvil.“ Podle něj je důležité, že jím podniknuté cesty jsou faktem. „Například to, že se do severního Pacifiku dostal sedm let před slavným mořeplavcem Cookem, dokazují nejen náčrty Aleutských ostrovů, které jako zručný kartograf zanášel do mapy. Ale také to, že na jednom z nich Cookovi námořníci našli člověka, kterého Beňovský vysadil z lodi při vzbouře na osamělém ostrově,“ argumentuje.
A jak na „krále králů“ hledí na Madagaskaru? Zdeněk Metelák, který na ostrově po čtyři roky vedl pobočky francouzské banky Société Genérale, říká: „Není to veřejně známá figura. Vědí o něm spíše lidé ze společenských elit, kteří bývají ve styku s cizinci. Tipnul bych si, že o něm slyšeli tak dva za sta Madagaskařanů,“ odhaduje manažer.
Ale může jich přibývat, třeba i proto, že slovenský honorární konzul na zeď obchodního centra, které mu patří v v metropoli Antananarivo, umístil pamětní ceduli věnovanou Beňovskému. V městě Antalaha na severovýchodním pobřeží mu nadšenec z Kysuce Stanislav Machovčak v roce 2012 instaloval se schválením místních autorit památník v podobě plachetnice, které dominuje stěžeň v podobě slovenského dvojramenného kříže. Dudlák upozorňuje, že dalších pomníčků či ulic s Beňovského jménem je po Madagaskaru více. Kromě Slováků je tam totiž instalují i Maďaři a Poláci, kteří ho rovněž považují za svého.
Maďarský cestovatel u maturity v Polsku
„Ti první sveřepě vycházejí z toho, že uherský gróf musel být Maďar – podobne jak Štúr, Hurban a Hodža – a prohlašují ho za největšího maďarského cestovatele. Pro druhé je zase národním hrdinou z války proti Rusku, o jehož dobrodružném příběhu vědí především díky poémě, jež je součásti polské povinné četbě k maturitě. Paradoxní je, že verše napsal básník Juliusz Słowacki, jehož příjmení znamená Slovenský,“ vysvětluje s pobavením Dudlák.
Postava Beňovského se objevila i v dalších dílech světové literatury. Bankéř Metelák říká, že si představu o jeho životě udělal až románu Le Tour du monde du roi Zibeline, který napsal dvojnásobný držitel prestižní Goncourtovy ceny Jean-Christophe Rufin. Na téma jeho útěku z Kamčatky existuje i francouzská opera.
Sinoložka Dluhošová ve svém textu upozorňuje na to, že Beňovský okrajově pronikl i do čínské kultury. Tchajwanský spisovatel Jie Š´-tchao ho v polovině 20. století učinil přezíravým antihrdinou jedné ze svých povídek, v níž není po evropsku „prezentován jako cestovatel, dobrodruh či král Madagaskaru, ale jako stereotypní model obyvatele Západu, jenž se ocitl v exotické zemi.“
Za komunismu vyšla i v Československu kniha sovětského autora Nikolaje Smirnova Říše slunce, která Beňovského značně zidealizovaně líčí jako utopického socialistu, který se na Madagaskaru snaží vybudovat rovnostářský stát.
Pro Dudláka je tato světovost dalším důvodem k tomu, aby byl Beňovský v hlavním městě Slovenska důstojně připomenut. „V Polsku existuje 21 ulic s jeho jménem. V Budapešti, kde nejspíše nikdy nebyl, má ulici a náměstí. A my v Bratislavě se bije v prsa, jací jsme Slováci, ale Beňovského ulice tu není žádná. To je třeba napravit,“ říká předseda sdružení.
Pak dodává, že přeci jen se jedna Beňovského ulice už v Bratislavě nachází, ale nazývá se po cestovatelově jmenovci, jezuitském spisovateli Pavolovi Beňovskom, který zemřel tři roky před Móricovým narozením. Povzdechne si: „Roky už chodím po úřadech a navrhuji, že bychom po Mórici Beňovském, aby se to nepletlo, mohli tedy nazvat třeba nějaké náměstí, nábřeží nebo park. Ale zatím marně.“
Tomáš Nídr, reportér pôsobiaci v Peru
